Z Prahy doma...

28. října 2013 v 18:27 | KEFY :* |  Daily Life :*

28. října 2013


Nejdřív bych se vám ráda omluvila za mou neaktivitu v posledních dnech, ale já jsem opravdu neměla čas a navíc jsem byla v Praze s mámou... Jako by to bylo něco naprosto nečekáného (jaká ironie)

Do Prahy jezdím většinou z toho důvodu, že tam bydlí bráchové a chci se s nima vidět. Poté kvůli nějaké pořádné zábavě, která v tom zapadákově, kde bydlím já, chybí. A potom tu e samozřejmě to, že moje matka chce do divadla... Porádnýho divadla jako je Národní Divadlo.

Mě osobně divadlo nebere, ale když se jedná o balet, tak tam nechybím... Ano... Já, ta holka, co věří v Anarchismus, miluje balet a nejraději má ruský balet v Národním divadle. OK, jsem divná.

Pokud to někomu nedošlo, tak věřím, že pokud budeme bojovat, tak Anarchii uskutečníme a budeme si konečně každý dělat, co chceme. Jsem divná, já vím. Ale to je naprosto jedno.

Já jen doufám, že nejste tak natvrdlí a nebudete mě odsuzovat jenom proto, že jsem Punk a Anarchista aniž by jste mě viděli.

Neříkám, že takoví lidi musí být natvrdlí, ale prostě mi lezou krkem a je mi z nich zle. Mě taky vadí slušní lidé, kteří dělají všechno jenom slušňácky a taky je neodsuzuju a neříkám, že jsou divni.

Podle spousty lidí se na Anarchistu vůbec nehodím, ale prostě v to věřím a je mi jedno, jestli se na to hodím nebo ne.

Pravda... Já jsem tak trochu blázen a navíc si vždy stojím jenom za svým. Prostě jsem svá a neexistuje pro mě nikdo jiný. Jako existuje, ale prostě mě nezajímají ti lidi, kteří mi tady do komentářw napíšou, že jsem debil, ať se jsu zabít nebo ať se jdu léčit. Na to vám vyloženě jebu.

Jako samozřejmě, můžete si ten komentář napsat, můžete projevit svůj názor na můj článek, chování, o kterém nevíte nic atd. Já si to přečtu a to je tak maximálně všechno. Neudělá to se mnou nic, pokud to chcete vědět. Je mi to úplně u prdele.

Jako já se v první řadě omlouvám, že jsem se vyjádřila vulgárně, ale co já s tím nadělám. Anarchista si dělá co chce, takže pac pusu, je mi to u prdele. A konec.

Rádoby normální lidi mi řeknou, že jsem bezcitna svině, která neumí nic. Jak to, že neumím nic? To mi teda řekněte, že neumím psát příběhy (si je přečtěte) a prostě kolik lidí dokáže nevnímat ty usmrkaný spratky, kteří vám řeknou, ať se zabijete. Jak je těžké překonat tu obrovskou bolest v srdci, které mě navíc doprovází celý život. Jaké to je chtít se zabít a přitom vědět, že je to blbost a jste na tomto světě jenom kvůli své matce, která by bez vás nemohla žít. Tohle neumět nic? Necítit nic?

Možná si myslíte, že si vylívám vztek, ale to není pravda. Vylívám si tu ohromnou bolet, která se mi u po celých osm let hromadí v srdci. Poprvé to bylo, když jsem musela přežít, že nás otec opustil a moje matka z toho byla na dně. Když si mě otec přebral do výchovy bez mého vyjáření k situaci, matka z toho opět byla na dně.

Když jsem přešla k otci, tak jsem to v prvních dnech dobře zvládala, ale potom mi zavolala matka, že to beze mě dlouho nevydží. Cítí se sama a navíc se málem dostala do nemocnice. Moje matka má slabší srdce. Když jsem se chtěla vrátit k matce, tak mi otec neumožnil a tak jsem začala věřit.

Jsem opět u matky a pomohl mi k tomu zrovna anarchismus, takže se té víry nnezbavím.

Já vím, nebylo to vůbec zajímavé, ale pořád jsem potřebovala napsat tuhle vzpomínku... Dřív nebo později z toho vyšel další nešťastný příběh, který ovšem vyjde. Ale možná později.

No ale... Konečně jsem se dostala domů a matka je na mě nasraná z nevím jakého důvodu. Já jsem jí nic neudělala a to momentálně myslím vážně. Prostě na mě začala řvát a vybíjí si na mě zlost, já jsem jediná po ruce. Takže dobrý...

Tohle je radši všechno... Nebo bych tu asi mohla být s tímto článkem týden... Vy by jste se učetli... :/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.