Všechno jednou končí

16. října 2013 v 21:04 | KEFY :* |  Jednodílné :*
Tohle je moje story, takže... Prosím... Neděste se jí... Ale je to hodně smutné... Alespoň podle mě. Když na to myslím dneska, tak mi je do pláče. A taky i říkám, proč jsem to nedokázala? Ale možná to nebyla moje vina.
Takový kratší příběh... :( :/


Jak už jsem zmínila v nadpisu. Všechno jednou končí. A to myslím naprosto vážně. Nevím ani jak jsem na to přišla. Ale zrovna vám můžu povyprávět můj příběh. Můj vlastní příběh, když jsem ho viděla umírat. Když jsem ho tehdy našla a snažila se mu zachránit život. Pravdivá story...
*****

Tehdy to byl naprosto krásný den. Myslela jsem si, ž ho nic nemůže zkazit. Ale přeci je se něco stalo. Nevím, jestli to ten den zkazli nebo zlepšilo. To už ten pocit nedokážu hlouběji popsat.


Jen tak jsem se procházela, tak narazila jsem na starou budovu. Takovou napůl zbořenou. Ani nevím, jak jsem na ni přišla, ale přesto jsem ji našla. Trochu mě to dokonce začlo děsit.

Šla jsem pomalu dovnitř a zjistila jsem, že by bylo nejlepší vypadnout. Vypadalo to tam příšerně. Jako kdyby tu chodily party, kteří byli na drogách, alkoholu a dalších věcech. Bylo mi tam upřímně... Příšerně a měla jsem tendence brečet. Něco tam bylo ve vzduchu.

Když jsem se tam naposledy rozlížela, tak jsem tam uviděla ležícího kluka, který vypadal skoro... Mrtvý. Zavřené oči a poloha byla... Jakoby právě prožil křeče v celém těle. Kolem něj bylo mnoho stříkaček, alkoholu a všeho možého. Když jsem si prohlédla obličej, tak jsem viděla naprosto nádhérného kluka. Nevinného kluka, který by neublížil mouše. A přesto se tak terorizoval.

Snažila jsem se ho probudit, ale marně. Třesla jsem s ním a přesto se nic neděje. Začala jsem panikařit a chtěa jsem už zavolat do nemocnice, když se pohnul. Jeho oči se pomalu začaly otevírat a konečně se začal probírat k životu. Spadl mi kámen ze srdce. Byl to naprosto příšerný pohled, jak tam ležel bez sil a kolem sebe tolik špatných věcí. Chtělo se mi brečet.

Když mě zaregistroval, tak se snažil posadit, utéct, ale marně. Jeho síly ho opustily, nedokázal se na rukou zvednout. Pomohla jsem mu do sedu a opřela jsem ho o stěnu, špinavou stěnu která musela mít za sebou spoustu vzpomínek. Spoustu nepěkných, ale zárověň pěkných. Bylo mi tam naprosto příšerně. Chtěla jsem jít pryč, ale ten kluk mi v tom bránil.

"Co po mě chceš?" zašeptal. Asi neměl dost sil ani na mluvení. Bylo mi ho tak líto, že jsem dokonce robrečela. Před ním a to se mi nikdy nstalo, abych brečela před lidmi. Prostě jsem mu chtěla pomoct. Byl tak úžasný jen od pohledu.

"Nic... Chci ti pomoct..." Klekla jsem si vedle něj a obalila jsem jeho studenou hruď do mé bundy. Ani se nepohnul. Jen se nachal zabalit a nepohnul se ani o milimetr.

Bylo to naprosto šokující, když jsem ucítila, jak chladnou a hubenou ručku on má. Byla jakoby mrtvá. Bylo mi na nic, když jsem ho neviděla ani se pohout.

Právě v ten moment mi to docvaklo. Proč jsem jen tak na procházce narazila na něj? Proč mu zachraňuju život? Proč jsem to udělala? Ale stejně na nic odpověď nemám. Nemám odpověd ani na jednu jedinou odpověď...

"Proč mi chceš pomoct? Ani mě neznáš..." stále šeptal, ale pomalu mu docházely síly také na tohle. Měla jsem chuť si teď vyfackovat. Proč? Protože na to neznám odpověď ani já. Prostě jsem to tak nějak vycítila.

"Vycítila jsem to... Máš kde bydlet?" odhrnula jsem mu vlasy z obličeje a usála jsem se na něj. Ale on neměl tolik síly. Co to pro boha živého vyáděl? To se chtěl předávkovat? Přelétlo mi hlavou. Jakoby toho nebylo málo. Asi teda ne, no...

"Ne..." sklopí hlavu a já jen vyvalím oči. Jaktože nemá kde bydlet? Pravda... Mamka ho k nám nepustí a otec drogy nemůže ani cítit. Takže nezbylo nic jiného než kamarádka. Ta bydlí sama, je jí dvacet, takže jí to vadit nebude, když se na nějakou dobu zdržíme.

"Mám pro tebe bydlení.." řekla jsem mu a usmála jsem se na něj. Ale on jen zavrtěl hlavou. Proč? Proč nechce zase normálně žít? Proč se nehodlal normálně žít? Proč se mu nechtělo? To asi nikdy nezjistím.

"Je mi to líto, ale... Je pozdě..." zašeptal a pomalu upadá do spánku. Co? Ne... Prosím... Že to není pravda... Že neumírá! Tohle mi proletělo hlavou, když jsem ho takhle viděla.

Když jsem ho tak uviděla, tak jsem odhodila bundu a nahmatala jeho tep. Slábnul... Každým úderem zeslaboval. Bylo mi do pláče. Ještě dnes si pamatuju, jak jsem křičela tu větu. Jak se mi naposledy podíval podíval o očí a znovu se mi omluvil.
"Ne! Prosím! Neumírej!" zařvala jsem tehdy na něj a on se mi naposledy podíval do očí. Omluvil se mi a jeho tep navždy ustal. Oči se mu zavřely a ruka z mé hrudi sjela na zem. Plakala jsem, ale vím, že to nic nezmění. Že opravdu odešel a já jsem do něj byla zamilovaná hned od prvního pohledy. Že odešel další člověk z tohoto světa...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.